OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznávám – mám pro ně slabost. Už v minulém čísle jste možná četli výlev mého nadšení z jejich předchozí desky Take No Prisoners... Dokonce vlastním i picture disc s bonusama! Nyní je tu následovník této mé oblíbené crust/thrashové sekanice a já opět vesele hopsám po pokoji a mám radost. Mám radost, protože Death Riff Society je zdařilým, ač poměrně odlišným pokračovatelem svého předchůdce. A popravdě řečeno, stejně jako byl název desky předešlé zároveň i její charakteristikou, ani u novinky tomu není jinak. Viu Drakh jsou totiž ve své současné podobě skutečně „spolkem smrtících riffů“. Znamená to mimo jiné i značný posun právě ke kovu „smrtícímu“, a to jak hudebně, tak i vokálně.
Z muziky Viu Drakh se vytratila malá část jejich punk‘n‘rollové rozvernosti, jež přenechala několik metrů své zákopové linie agresivnímu spojenci – totiž právě deathmetalu. V první chvíli jsem z tohoto posunu byl poněkud rozčarován a říkal jsem si „sakra proč? Copak je tady potřeba další „jen“ deathová kapela?“. Naštěstí jsem vzápětí vycítil, že ten nadhled a divoká žánrová a názorová nespoutanost je i nové desce stále ve velké míře vlastní. Jen je to trošku skryté, a tak Death Riff Society působí na první poslech temněji a tvrději. Ale už v prvním songu pochopíte, jak moc si Viu Drakh zahráli s metalovým klišé, když Fish s nadhledem vyřvává, že právě oni jsou ta Death Riff Society: „Hail to you, now we are back ... Rock‘n‘roll, punk, core and crust, Grinding power-metal force attack..!“ A tahle veselá „smrtící /nebo smrdící?/ sebranka“ se probírá všemožnými inspiracemi od fantasy a cyberpunku (Matrix, Accion Mutante) přes Kingovu Carrie a Solženicynovo Souostroví Gulag až k vlastním dojmům z výletu na rozbombardovaný Balkán. Svým upřímným postojem „free to speak what I do think“ se vypořádávají i s nácky (Worst Disease), aby celou svou svěží metalovou anabázi uzavřeli coververzí jim ze srdce vlastní – Ace Of Spades. Ačkoli jsem již slyšel povedenější pojetí Motörhead, Viu Drakh sice nemají tu Lemmyovskou basovou hutnost, ale zato jsou ostří jako Gilette, jimiž si Fish holí svou kebuli.
Důležité je, že si Viu Drakh udrželi svůj upřímný postoj, veselý nadhled a koneckonců i bezprecedentní rychlost... A já mám zase radost, protože tady pořád platí „Soul To Soul – Rock To Roll...“. A to je moc fajn...
10 / 10
Thomas Fischer
- vokály, kytara
Björn Langkopf
- kytara
David `C4` Gabriel
- bicí
Stephan Joo
- basová kytara
1. Death Riff Society
2. Demon Dance
3. Mutant Gods
4. Bush
5. Peaches And Cream
6. Caravan
7. Blade Spirits
8. Worst Disease
9. Dead Or Alive
10. As The Dormant Awakes
11. Silver
12. Ace of Spades (MOTÖRHEAD)
Death Riff Society (2002)
Take No Prisoners, Grind Them All And Leave This Hell (2000)
Back To The Chaos (1999)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Moonstorm/EFA
Stopáž: 45:15
Produkce: Berno Paulsson
Studio: Berno studio, Sweden
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.